Bylo to strašný, ale bavilo mě to a domluvila jsem se!

Před pár lety jsem listovala svými deníky a musela jsem se smát. Už od střední školy jsem si je totiž psala anglicky (v rodině nikdo pořádně anglicky neuměl, tak byla jistota, že si v mých dívčích depresivních výlevech nebudou číst žádné nepovolané osoby).

Na vysvětlenou, proč jsem se smála nad depresivními výlevy – na základní škole jsem angličtinu neměla. Jen ruštinu a jako povinně volitelný předmět jsem si v sedmé třídě místo angličtiny vybrala matematicko-fyzikální praktika. No fakt :-) Neplánovala jsem si tenkrát kariéru lektorky, ale astronautky. Nebo alespoň to Hvězdné městečko!

Angličtinu jsem se tenkrát učila doma z učebnice své starší sestry a z knih pro samouky.

A stačilo mi to. A tak jsem na gymplu už uměla anglicky natolik, že jsem si začala psát deník anglicky. No, uměla. Právě tomu jsem se po letech tak smála. Kdybych měla každou chybu opravit červeně, viděla bych celý ten deník rudě :-)

Stejně strašné asi tenkrát byly mé dopisy, které jsem psala Markovi do Ohia. Nebo té holčině do norského Ålesundu, která měla ráda Madonnu a posílala mi obrázky s Garfieldem. Zjevně mi ale oba rozuměli, protože mám stále někde doma jejich odpovědi schované.

Dnes je celkem běžné, že si děti a teenageři píší s ostatními dětmi z celého světa. Dcera si loni (to jí bylo 11 let) psala na chatu s nějakým klukem z Albánie. Anglicky. Hráli totiž stejnou hru. Nebo jsem si nedávno všimla jednoho českého youtubera, který točil o svých zkušenostech z japonské a čínské střední školy. Prosil své fanoušky (české), aby komentovali anglicky, aby youtube šířil jeho videa i mimo Českou republiku. A oni komentovali.

On sám ve videích přešel do angličtiny. Mimochodem, tisíckrát lepší angličtiny, než kterou jsem v jeho letech uměla já. Bohužel, má generace neměla tu výhodu hory videí, her a filmů v angličtině. V podstatě neměla ani tu výhodu anglické komunikace se zahraničím, jakou má třeba má dcera dnes.

A přece. Možná to bylo tím, že můj otec hrál korespondenční šach. Přišlo mi normální, že mu pořád chodí nějaké korespondenční lístky ze zahraničí. Někde jsem tenkrát nějak objevila mít možnost tzv. penfriends i já. A tak jsem si chvíli psala i s nějakým klukem z Alžírska, nebo holčinou z Bulharska a z Itálie.

Bylo to zábavné. Bylo to objevné. A tolik jsem se toho naučila!

Člověk by řekl, že se takhle naučíte tak maximálně psát. Ale tak to není. Budujete si slovní zásobu. To hlavně. Chcete něco říct, ale nevíte jak. Běžně studenti v takové chvíli řeknou něco spíš česky než anglicky (i když slovíčka znějí anglicky :-)). Nebo se to snaží nějak opsat. Ale nad dopisem máte čas se zamyslet, nebo případně zalistovat ve slovníku (dneska vyťukat pár písmen na klávesnici).

Učíte se rozumět. Kolikrát jsem hledala po slovnících a snažila se pochopit, co mi to chtějí říct? Učíte se slovní vazby, které by vás nenapadly, ale které se běžně používají. Tak nějak automaticky nasáváte způsob, jak se věta staví. Jste prostě jak to malé dítě, které nikdo neposadí do lavice, aby se naučilo mluvit. Učíte se za pochodu. A je to rozhodně sranda :-)

Pravda, největší sranda nastala, když Marek Kozak přijel v roce 1986 do Prahy a chtěl se setkat. Vzala jsem otce (neuměl ani slovo) a tetu (učitelka angličtiny) a nějak jsme to prostě zvládli. Vzpomínám na to dodnes. Můj první cizinec, se kterým jsem mluvila anglicky! A ještě zlý imperialistický Američan :-) (A střední škola mi tuhle schopnost rozhodně nedala…). Nejvíc asi vzpomínám na to, jak jsem pak všude rozhlašovala, že ztratil videokameru. A on to byl obyčejný foťák…

A vzpomínal i Marek, když jsem toho klučinu, který tehdy zrovna končil vysokou školu a toužil se stát spisovatelem, po letech kontaktovala. Zrovna ten rok vydával svou první knihu :-))

Právě to psaní nás navzdory oceánu i věku asi spojovalo. A fascinace Terminátorem a paradoxy časových smyček :-) Já nakonec jako astronaut neskončila a do ruského Hvězdného městečka se už neženu. Učím angličtinu a čchi kung a už pár let si říkám, že právě psaní a to, kolik nás toho může naučit o jazyku, o druhých, ale i o nás samých, je něco, co by mohlo lidi uchvátit podobně jako kdysi mě… tak mi klidně napište a staňte se mým penfriend :-)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s