Před pár lety jsem listovala svými deníky a musela jsem se smát. Už od střední školy jsem si je totiž psala anglicky (v rodině nikdo pořádně anglicky neuměl, tak byla jistota, že si v mých dívčích depresivních výlevech nebudou číst žádné nepovolané osoby).
Na vysvětlenou, proč jsem se smála nad depresivními výlevy – na základní škole jsem angličtinu neměla. Jen ruštinu a jako povinně volitelný předmět jsem si v sedmé třídě místo angličtiny vybrala matematicko-fyzikální praktika. No fakt :-) Neplánovala jsem si tenkrát kariéru lektorky, ale astronautky. Nebo alespoň to Hvězdné městečko!
Angličtinu jsem se tenkrát učila doma z učebnice své starší sestry a z knih pro samouky.
A stačilo mi to. A tak jsem na gymplu už uměla anglicky natolik, že jsem si začala psát deník anglicky. No, uměla. Právě tomu jsem se po letech tak smála. Kdybych měla každou chybu opravit červeně, viděla bych celý ten deník rudě :-)
Stejně strašné asi tenkrát byly mé dopisy, které jsem psala Markovi do Ohia. Nebo té holčině do norského Ålesundu, která měla ráda Madonnu a posílala mi obrázky s Garfieldem. Zjevně mi ale oba rozuměli, protože mám stále někde doma jejich odpovědi schované. Celý příspěvek
